PORTSMOUTH - jak se teri a romi ztratily a znovu našly v americe :)

Je to už dostatečně dlouho, abychom se tomu mohly zasmát a podělit se s vámi o náš skvělý zážitek :) Nadešel další dlouho očekávaný day off huráá :) tak jsme se rozhodly, že nebudeme sedět na zadku v campu a radši se vrhneme zkoumat krásy New Hamshiru! Ano ,naší cílovou stanicí se stalo městečko Portsmouth. Náš kamarád CJ nám zapůjčil své auto, hodný to chlapec, no on už není moc chlapec, každopádně jeho auto je dost šílený punk. Takový bordel v autě jsem neviděla... pádlo, žabky, plechovky,knížky, hračky, smetí, bible, jídlo.. no téměř vše nač si vzpomenete, ale jede a to je hlavní, ty divné zvuky, které to doprovází jsme se snažily ignorovat :) CJ nám popsal cestu do Portsmouth  a pravil, že to není vůbec složité. Tak proč ne, jedeme!!! :) cesta tam proběhla velmi hladce, je to opravdu pohodička řídit americká auta, o tom už se zmiňoval romi a já to můžu jen potvrdit!! Portsmouth je kráásné malé městečko, pohoda klídek kafíčko obchůdky a vůně oceánu a milí lidé a nejlepší papírnictví na světě.. ano jsem jimi posedlá!!! Super strávené odpoledne :) Během naší pohodky  u kafíčka a dobrého koláče nám tak trochu zatrnulo, že nám vlastně CJ popsal cestu tam, ale ne cestu zpět. Na jaké město máme jet atd.... no neva to nějak zvládneme, hlavně natankujem a vyrazíme dříve, ať nejedeme za tmy:) no, teď mi dovolte abych se nám zasmála HAHA. První vtipná zastávka byla ještě v Portsmouth  u benzínky, nikdy bych nevěřila, jak je těžké najít čudlík pro otevírání otvoru na benzín... vypadalo to asi tak, že jsme 5 minut běhaly kolem auta a snažily se přijít na to, jak  to máme do pr.... otevřít. Nakonec jsme se upravily, nahodily úsměv a zahrály si na evropanky v nesnázích. Odchytly jsme hned prvního amíka, který tankoval před námi, mimochodem vypadal dost dobře, a ten nás zachránil :) první úkol splněn, máme natankováno :) teď hlavně dojet domů :)Ok pojedem tou stejnou cestou, jak jsme jely tady... musíme přece dojet. Dovolte, abych se zasmála podruhé HAHA. Jak jsme velmi rychle zjistily, stačí jednou špatně odbočit a jste vy víte kde. A samozřejmě tma přichází velmi rychle a ono to ve tmě všechno vypadá trochu jinak. Tak jsme poznaly Portsmouth se všech stran velmi důkladně za světla u za tmy. Najednou jsme byly u hřbitova, najednou zase tu a zase tam... paráda. Nervy se začaly napínat hlavně když se začalo stmívat. Já jsem si velmi chytře nechala své dioptrické brýle v campu a tak jako sobrý navigátor jsem viděla velké ho... A chudák romi se mě pořád ptala, co je na té ceduli.... a já no víte viděla jsem fakt ho.....Nebylo to nejhorší ale brýle by fakt bodly :) Nervy se napínaly a napínaly. Když už byla regulérní tma při nějaké z tisíce stejně vypadajících odboček jsme se ocitly na čtyřproudé dálnici směrem bůhví kam. Později asi po půlhodině jízdy jsme se dozvěděly že jedem do Massachusetts. No paráda, na dálnici se asi neotočíme.. tak co teď.. jedeme do nějaké dupy!!! Dovedete si představit atmošku v autě, hrobové ticho a to všechno co jsme vyřkly se musí cenzurovat, neb je to nepublikovatelné, pohodička jak se patří. Hned jsem si vzpomněla na mého dědu, který mě s v mém útlém věku postavil na nádraží a řekl, jedeš do prahy, tak co budeš dělat, musíš si poradit.. nebo tu budeš stát a brečet?? :) jo dědo, to byla jedna z tech situací, kdy jsme si musely poradit nebo začít brečet. No při prvním exitu jsme vyjely na benzínku a zeptaly kde to vlastně jsme a jak se dostat zpět do Portsmouth. Náš plán byl dostat se zpět a z Portsmouth se už něj do campu dostaneme. Velmi hodný, leč velmi rychle mluvící pán nám řekl jak se dostat zpět, nebudu tvrdit, že jsem mu rozuměla. Jo, asi každé druhé slovo. Každopádně dostaly jsme se zpět do Portsmout, krásné město i večer :) a rozhodnuty se za každou cenu dostat zpět do campu a nic neriskovat, jsme se zeptaly náhodného páru na cestu do Altonu. Teď už jsme si nemusely hrát na evropanky v nesnázích, my jsme byly evropanky v nesnázích a asi jsme tak i vypadaly :) A snad kvůli tomu nebo já nevím proč, ten pán věděl naprosto přesně jak jet do Altonu: ROAD 16 EXIT 15, naprosto přesně. Pro mě to je anděl a kdybych ho viděla znovu a poznala ho, tak mu dám pusu!! Atmosféra byla pořád dost hustá a nervy pracovaly o 106, nevíme cestu ale víme čeho se máme držet, úspěšně jsme najely na road 16 a nakonec jsme vyjeli exitem 15 a ve chvíli, kdy už jsem byly na nám známe cestě, tu lavinu, která nám spadla ze srdce si nedovedete představit. V pořádku jsem dojely do campu, neschopné slova, včas abychom stihly trochu worshipu. Každá z nás potřebovala trochu klidu to všechno rozdýchat a nakonec jsem si daly pořádný hug a potvrdily si, že my dvě zvládnem naprosto všechno!!!! :) Tak to je povídka o tom jak se tri a romi ztratily a znovu našly v americe :)